Životopis
Otto Tibor Biheller, Tibo nebo Tibi, narodil se v Ružomberku 19. prosince 1913. Jeho rodiči byli Dr. Izidor Biheller, advokát (v roce 1906 spoluobhajoval Andreje Hlinku) a paní Gertruda, rozená Rosenzweigová. Měl dva bratry, Fridricha Alfréda (Frico) a Josefa. Tibo maturoval na ružomberském gymnáziu v r. 1931, později dokončil studia na Vysoké zemědělské v Brně v r. 1936 (odborná praxe ve dnech 10. 7. 1933 - 17. 8. 1933 u p. Morice Steina v Parížovciach) a získal titul inženýr agronom. Na vysoké škole absolvoval rovněž výcvik v rámci vojenské katedry (aspirant). Vojenská část vysokoškolských studií mu umožnila coby důstojníkovi vstoupit do vznikající československé bojové jednotky v SSSR, kam emigroval po r. 1939 (viz dále). Před druhou světovou válkou byl zapojen do komunistického hnutí. Kromě KSČ byl rovněž členem tzv. Kostufry (komunistická studentská frakce). Dne 23. 7. 1939 odešel z “Československa”, po krátkém pobytu v táboře pro čs. uprchlíky v Malých Broniewicích u Krakova, později zamířil do Sovětského svazu, kde požádal o politický azyl. Snad díky svému angažmá v předválečné KSČ nebyl v SSSR nikdy politicky pronásledován ani jinak omezován. Před německým vpádem v červnu 1941 pracoval v jednom potravinářském podniku na Ukrajině. Předtím, ještě během pobytu v Krakově, se seznámil s Růženou Neumannovou z Ostravy, se kterou se 6. ledna 1941 v městě Rovno oženil. Svědkové svatby byli Mgr. Helena Petránková a Dr. Karel Markus. Oddací list se nedochoval.
Jakmile se začala v Sovětském svazu formovat samostatná československá vojenská jednotka, okamžitě se přihlásil. Manželé Bihellerovi byli mezi prvními příslušníky 1. československého armádního sboru v SSSR. Do Buzuluku přijeli dne 23. 7. 1942 spolu s Janem Marešem (autor románu První prapor a textu písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky). Tibo byl přidělen do dělostřelecké části (minomety) jednotky a Růženka se stala jednou z prvních spojařek čs. jednotky. Jako důstojník prošel celou frontou, z Buzuluku, přes Kyjev a Duklu až do Prahy. Oba rodiče byli nositeli mnoha československých a sovětských vojenských vyznamenání.
Dcera Maja se narodila v lednu 1945, v moldavských Černovicích. Po válce Tibo absolvoval vojenskou akademii, zaměstnán byl na ministerstvu obrany. V roce 1946 se narodil syn Dušan. Po únorovém převratu v r. 1948 nastoupil v hodnosti podplukovníka na československé velvyslanectví v USA, do funkce vojenského přidělence. Adresa jeho rezidence byla: 3713 Windon Place, Washington, D.C. Agenda úřadu přidělence zahrnovala i území Mexika, což mu umožňovalo i v době maccarthysmu a antikomunismu pohyb po celém území USA bez omezení.
V obdobné, leč opačně laděné době ve vlasti, byl Tibo odvolán ze svého úřadu vojenského přidělence, propuštěn z armády v r. 1952 (pro nespolehlivost, jediný existující formální důvod pro propuštění, který nebyl nikdy prokázán), musel opustit služební byt (komplex domů Molochov) v Praze na Letné. S celou rodinou se přestěhoval do vesnice Malý Báb pri Seredi na jižním Slovensku. Zde, ve funkci ředitele, vedl výzkumný ústav tabákového průmyslu až do poloviny roku 1956. Pak přešel do Prahy na Ministerstvo státních statků (později Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství) a pracoval zde až do roku 1969. Do roku 1961 bydlel v Praze na svobodárně Ministerstva zemědělství v Praze, v Petrské ulici. Od roku 1961 dostal přidělený byt na sídlišti v Novém Hloubětíně, kam se mohl z venkova přistěhovat i zbytek rodiny, bydlící do té doby provizorně na chalupě v Josefově Dole u Jablonce nad Nisou.
Rok 1968 přivítal stejně jako statisíce ostatních členů Strany a miliony československých občanů. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy byl vyloučen z KSČ (“antisovětčík”), zbaven zaměstnání (odd. chemizace). Většina přátel se s ním přestala stýkat. Naštěstí, jako aktivní účastník osvobozovacích bojů za II. světové války (částečná “rehabilitace”: povýšen do hodnosti plukovníka v r. 1963 + Řád za zásluhy o výstavbu) mohl využívat všech zdravotních i sociálních výhod zákona č. 255/1946 Sb.
Věřil a usiloval o lepší koncept socialismu, o humánní společenskou organizaci, mezilidské vztahy a lepší život pro všechny. Podle jednoho příslušníka STB, snažícího naverbovat syna Dušana v 80. letech, byl Tibo typem zatvrzelého antisovětčíka, který naletěl těm nesprávným lidem a už se z jejich vlivu nikdy nedostal. Tibo byl muž pevného charakteru. Nezneužíval svých zásluh z války, ani členství v KSČ od r. 1933 ani ze svého postavení. Byl velmi skromný, zásadový, lidský a přátelský. Nezapletl se s žádnými tajnými službami ani s STB. Přesvědčený humanista, čestný člověk a skutečný komunista. Zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze – Střešovicích v červenci 1989, měsíc po smrti své milované manželky Růženy.
